„Svět Indického oceánu je tak nádherný a beroucí dech, že se zdá neuvěřitelné, že by mohl být reálný. Útesy pod hladinou rozkvétají tisícem a jednou barvou. Světlo proniká hluboko pod vodu a tam se rozplétá v jednotlivé paprsky. Světelným lesem se proplétají ostře modří bodloci. Myriády duhových útesových rybek celou tu nádheru už jen dokreslují.
Při prvním ponoru na Maledivách asi shledáte největším (a možná jediným) problémem přemíru podnětů, které usilují o vaši pozornost. Pod vámi se rozvíjejí sasanky, barevné korály vytvářejí spoustu nadějně vyhlížejících prohlubní jako stvořených pro murény a kolem vás krouží hejna barevných útesových rybek i ojedinělé exempláře rybích individualistů. Samozřejmě – i my máme v prvních minutách neodbytný pocit, že pokud nebudeme zběsile stoupat a klesat v honbě za barevnými přeludy, všechna ta krása se v příštím okamžiku rozplyne a nám zůstane jen její odlesk mezi prsty.
Náš průvodce s ponorem čeká na dobu mezi přílivem a odlivem, kdy je proudění nejmenší. Vrcholící odliv je pro nezkušené potápěče poměrně nebezpečný, protože je může vytáhnout na volnou vodní plochu a odnést daleko od lodě. Navíc se během téhle doby, kdy voda z laguny proudí do moře, pod hladinou vznáší spousta nečistot a drobných částeček... My se díky průvodci ponoříme v optimálním mezidobí, ale proud u ústí kanálů je pořád dost silný na to, aby s námi každou chvíli smýkl o stěnu. Právě síla zdejších proudů je mimochodem důvodem, proč na Maledivách povolují potápění v rukavicích – přestože se tak zvyšuje pravděpodobnost, že oploutvení návštěvníci budou rozebírat podmořskou krásu korálů (jejich vývoz je přísně zakázán a místní nevidí rádi ani sbírání vyplavených korálů).
Potápíme se ještě o několik metrů níž, ale voda zůstává příjemně teplá. Z jedné z prohlubní zničehonic vyplouvá snad dvoumetrová muréna leopardí. Pravda, „vzorováním“ spíš než leoparda připomíná podvodního dalmantina, ale zjev je to skutečně majestátní. K napadení člověka murénou dochází jen velmi vzácně, ale to vás při pohledu na její ostré zuby tak zcela neuklidní. Právě tenhle druh je navíc výjimečný tím, že nemá strach z lidí a je aktivní přes den. Odvážíme se připlout trochu blíž; náš exemplář se nechá ze všech stran ochotně okukovat, ale jakmile někdo z nás příliš mrskne ploutví, stáhne se do ústraní.
Po čase se nám hladina adrenalinu v krvi vrátí aspoň rámcově do normálu. Náš průvodce nám posunky ukazuje, že se nemáme moc hýbat a spíš se zdržovat na jednom místě. Ležíme tedy klidně u dna a trpělivé čekáme. Za chvíli k nám na dosah ruky připlouvají barevní klauni a další drobné rybky – a pak se u ústí kanálu objevuje rejnok manta. Placatá kuriozita oceánu. Podmořský pták. Ztělesněná elegance. Jistě, už před příletem jsme věděli, že rejnoci patří ke zdejším lákadlům, ale pohled na fotografii a setkání s třímetrovým obrovským, a přitom navýsost půvabným tvorem, to jsou dva naprosto nesrovnatelné zážitky. Ústí kanálů je pro tyhle tvory požehnaným územím, protože právě tudy proudí na otevřené moře plankton z laguny. Rejnoci ho při svém proplouvání filtrují a sytí se jím. Jakkoli se to může zdát neskutečné, ani rejnok neprojevuje žádný strach, když se na něj připlouváme podívat zblízka. Vypadá to, jako by si s námi chtěl hrát... po chvíli zmizí v hlubinách oceánu.
I když náš průvodce na palubě básnil o žralocích, při prvním ponoru na Maledivách se nám tito králové oceánu úspěšně vyhýbají. Mezi zdejší atrakce dlouho patřilo jejich krmení, ale tahle kratochvíle už pomalu ustupuje z výsluní. Jednak turistům vždycky hrozí poranění, za druhé se tak ničí přirozené stravovací návyky majestátních paryb – a v neposlední řadě ochránci přírody přišli na to, že turisté při krmení často setřou z těla žraloků ochrannou vrstvu, a ti se tak stanou mnohem zranitelnějšími. Při druhém ponoru jsme už se žraloky měli tu čest a při dalších jsme mimo jiné prozkoumávali tajemnou krásu potopených vraků. Přesto pro nás už napořád zůstane okořeněný jedinečností právě první ponor v tomto tyrkysovém ráji. Právě tehdy pro nás totiž potápění získalo úplně nový rozměr.