Mauricius: naše reportáž

„Asi vás napadne, že bůh stvořil Mauricius a pak na něm vytvořil pozemský ráj,“ napsal slavný americký spisovatel Mark Twain, po své návštěvě toho tropického ostrova. Milovníci slunce, moře a pohody tu dodnes najdou božské pláže, nádhernou přírodu, skvělé jídlo, milé místní lidi nebo pokaženou poštovní známku astronomické hodnoty.

Příběh slavné známky


Joseph Osmond Barnard byl tak trochu jako Brouk Pytlík, práce všeho druhu. Když se tento francouzský světoběžník ve dvaadvaceti letech usadil na Mauriciu, živil se mimo jiné jako malíř miniatur a rytec. Jednou manželka guvernéra sira Gromma chystala velkolepý ples a potřebovala rozeslat pozvánky také přátelům do Británie a Francie. Guvernér dal tudíž rytci zakázku, o níž mohl mladík do té doby jen snít: dostal za úkol vytvořit 500 oranžových jednopencových známek a stejný počet modrých v hodnotě dvou pencí. Barnard však dostal objednávku příliš pozdě, takže stihl zhotovit jen část, konkrétně 350 exemplářů od každé barvy. Přitom se mu do archů vloudila chybička, která jeho dílu přiřkla astronomickou cenu a katapultovala ho mezi nesmrtelné. Barnard totiž nalevo od portrétu britské královny Viktorie s diadémem vyryl místo nápisu Post Paid (poštovné zaplaceno) Post Office (pošta). Psalo se 21. září 1847 a na stažení nepovedených archů bylo pozdě - známky už na obálkách mířily k adresátům. Teprve po vytištění 500 kusů Barnard matrici stáhl a nápis opravil. Dodnes se spekuluje o tom, proč se rytec spletl. Podle jedné verze přesně nepochopil, co po něm guvernér chce, a požadovaný nápis Post Paid prostě zapomněl. Vyryl pak tedy první slova, která se mu v souvislosti s poštou vybavila. Podle další verze se zapomětlivý rytec vypravil na poštu, aby se upamatoval, co má na známku napsat. Zrak mu padl na nápis na budově – Post Office – a ničím dalším se už neobtěžoval. Poněkud kuriózní je, že dnes ani vyhlášení znalci netuší, kolik exemplářů modrého či červeného mauricia se vlastně dochovalo, protože někteří sběratelé jeho vlastnictvím raději tají. Některé zdroje uvádějí 17, jiné 12, další dokonce 24 kusů. Mimochodem, v roce 1991 se spojilo šestnáct mauricijských firem v čele s místní Komerční bankou a leteckou společností Air Mauritius a za 2,2 milionu dolarů koupilo jednu ze čtyř neorazítkovaných modrých známek a jednoho ze čtyř nepoužitých červených mauriciů. Jestli chcete tyhle filatelistické speciality spatřit na vlastní oči, zajděte do Blue Penny Museum ve výstavní čtvrti metropole Port Louis.

Pomník blbouna nejapného


Dodo, česky blboun nejapný, se kvůli svému tragickému osudu stal dalším symbolem Mauricia. Dobromyslný, důvěřivý pták o váze až 25 kilogramů se zakrnělými křidélky, zavalitým trupem a zahnutým zobákem připomínal nešikovného krocana. Neuměl létat – a především měl absolutně nedostatečný pud sebezáchovy. Na jeho masu si s oblibou pochutnávali hlavně námořníci, jejichž koráby na ostrov zavítaly. Vybíjeli ho ve velkém, občas jen tak, ze sportu. Posledního doda snědli Nizozemci už v roce 1681. V lodních denících se sice dochovaly neumělé kresby, ale alespoň trochu věrohodný obraz doda nezachytily, a tak se dlouho nevědělo, jak přesně vypadal. Až v roce 1980 objevil britský přírodovědec Charles Clark v bažinaté oblasti nedaleko Moka ptačí kostru. Na základě tohoto nálezu a všech nákresů se tým expertů z univerzity v Edinburghu pustil do rekonstrukce ptáka, který postrádal plachost, takže se stal snadnou kořistí vyhladovělých mořeplavců. Dnes je vystavena v muzeu v Port Louis, a pozor – nesmí se fotografovat. Silueta doda však zdobí ručníky, hrnky, trička, propisovačky, klíčenky... a dokonce mu postavili i pomník. Příznivěji se osud a hlavně Homo sapiens zachovali k dalšímu zdejšímu jedinečnému tvoru, k poštolce mauricijské. V poslední čtvrtině 20. století jí už hodně hlasitě zvonila hrana: roku 1974 ornitologové napočítali všehovšudy poslední čtyři kusy. Tentokrát se však konal šťastný konec, takže v současnosti díky ochranářům z Mauricius Worldlife Foundation žije – především v národním parku Black River Georges – přibližně 800 ptáků. A mimochodem, právě silueta poštolky se stala logem národní letecké společnosti.

Sladké mámení


Věříte, že někdo můžete zaměstnávat žháře a vyplácet ho podle toho, jak kvalitně odvede svou práci? Na Mauriciu to tak je. Žhář – instruktor je najatý proto, aby v zeleni plantáží likvidoval suché stvoly cukrové třtiny. Když se pustí do díla, jako v hororu se kolem slétnou velcí skřehotaví ptáci a začnou si pochutnávat na spáleném hmyzu. „Při práci musím být pořád ve střehu, aby vítr nezanesl oheň až na střechy některé z okolních vesnic,“ podotýká instruktor Roberto. Třtina a produkty z ní vyrobené mají pro místní obyvatele bezmála kultovní význam. To dokládá už i originální muzeum nazvané Dobrodružství cukru, které leží v Pamplemousses, pouhých 300 metrů od botanické zahrady pod širým nebem. Turisté mohou v muzeu ochutnat cukr různých druhů; na ostrově jich znají dvanáct a jejich chutě i barvy umějí smíchat takřka s alchymistickou zručností. Třtinu, která se později po dlouhá desetiletí stala stěžejním zdrojem příjmů ostrova, zasadil v roce 1639 nizozemský guvernér Andriaan Van der Steel poté, co si ji přivezl z Jávy. Jeho krajané pak kvůli plantážím vymýtili endemické stromy a vzácné ebenové dřevo prodali do Evropy. V dalším století Francouzi plantáže (dnes zabírají skoro 60 procent plochy ostrova) ještě rozšířili a postavili první továrny na zpracování třtiny. Britové jim pak vtiskli svou dokonalost: cukrovar připomínal úhledné městečko s kostelem, školou, nemocnicí, ovocnými sady a dokonce hřbitovem. Dnes místní z třtiny připravují i léky a samozřejmě rum.

skrýt obsahzobrazit obsah

Hotel Royal Palm Beachcomber Luxury

od

74 838 Kč

Hotel LUX* Le Morne

od

51 907 Kč

Hotel LUX* Belle Mare Villas

od

103 372 Kč

Hotel Dinarobin Beachcomber

od

50 269 Kč

Hotel Shandrani Beachcomber

od

48 735 Kč